Kusovky - Pech

Pech

Hostinský Tom stál znuděně za barem a leštil sklenice ze svého rozsáhlého hostinského inventáře. Vypadaly od neustálého utíráni tak tenké, že už byste se i báli, aby se v nich nezačaly dělat díry. Bylo dávno po zavírací době, ale on měl stále hosty. Sice jen dva, ale zato v dosti zbídačeném a pro hospodu charakteristickém stavu. To se ovšem také počítá a když je jisté, že za své služby dostane nadstandardně zaplaceno, není důvod tu nezůstat a trochu protrpět. Nebylo by to poprvé.

Harry Potter a Draco Malfoy byli v tomto ohledu hosté k pohledání. Objevovali se tu sice zřídka, ale při té příležitosti pil každý z nich za tři. A oba měli až nepřirozeně hluboko do kapsy. Teď s odstupem času a na základě nabytých vědomostí by je oba označil za dromedáry. Těm také stačí vypít jednou za čas hektolitry čehosi kapalného a s touto železnou zásobou přejít křížem krážem poušť. Jenže dromedár se domů či do stáje neplazí po čtyřech.

„He… Dráčku… zrovna… ne… nebudeš tomu věřit… že nev… víš na co jsem si vzpomenul?“ zadrmolil přes ztěžklý jazyk ten zelenooký podnapilým skřehotavým hlasem.

„To… o-opravdu netuším, c-co se ti ho-honí v tvé po-potrhlé ma-makovici!“ odpálkoval jeho dotaz šedooký.

„He… fakt tedy… nevíš… hmmm… co s tím… kde jsem to jenom… aha… tady… he… jak tě Pošuk.. alias Moody… alias Alastor… alias Bárty Skrk džunior pr-proměnil v tu ro-roztomilou lasičku! He.. to byly časy!“zvolal radostně a zaníceně, přičemž bouchnul svým pohárem o stůl, až mu zlatavá tekutina pošplíchala ruku. „Moc a moc hezky se na to vz-vzpomíná…“ rozplynul se v úsměvu.

„No ne-nevím… pa-parťáku… asi záleží na ú-úhlu pohledu… do-dost mě to tenkrát vz-vzalo, fakt.“

„Ále… vždyť to by-byla psina, ne? Dostals pěkně za uši a tehdy to bylo jediné, na čem mi záleželo… kůrňa… to byly časy…“ zavzdychal.

„Jo… By-byli jsme řádný pa-paka… nikdo z nás si ne-neviděl na špičku no-nosu… ale že bych si na ní viděl teď, se říct taky nedá… a hergot! zato vi-vidím až na dno!!!“ zaúpěl, přičemž si oko přimáčkl na okraj čirého pohárku a zběsile ho vykulil, „taková nespravedlnost… bezedné skleničky tu nemají…“

„Hej hola! vrchní Tome… vemte to prosím kolem nás ještě s lahvinkou… plácáme se tu jako… jako… ďasovci ve vyschlé kaluži!“

Oslovený zvedl nezaujatě hlavu, přehodil si utěrku přes ruku, napůl prodřenou sklenici položil na bar a plavným krokem se vydal doplnit svým pozdním hostům hladinu. Zlatavý archivní destilát zažbluňkal v hrdle karafy a přemístil zlomek svého obsahu do dvou bachratých sklínek z broušeného skla.

„Nechtěl bych být nezdvořilý, pánové, ale neměli byste to s požíváním alkoholu moc přehánět…“

„Tome… ne… ještě ty za-začínej… mluvíš jako mo-moje milovaná ženuška…“ rozohnil se Potter.

„Zřejmě ví, o čem mluví…“ poznamenal hostinský vlídně „Nemohl jste si vybrat lépe.“

„A jakpak se vlastně má, ta tvoje zrzka?“ zeptal se svého společníka peroxid s více než patrným úšklebkem na rtech.

„Měla by se mít dobře, myslím…“ usmál se nebelvířan jak měsíček na hnoji „Je na mateřské, přeci…“

„Jo… někdo se holt má…“ usmál se v souhlas.

„Ten tvůj mopsík na tom bude za chvíli zrovna tak, nemýlím li se. Už podruhé?“

„Hhhm… nemýlíš, jsi skoro líp informovaný než já!“

„Ha… možné to je. Ale pak se nediv, až si podržíš svého synka v náručí a zjistíš, že mu hlavinku zdobí černá čupřina a možná i jizva na čele!“

„Takže já budu mít syna? Hele počkej! Jak jsi to myslel?“

„Neřeš, Dráčku…“ ušklíbla se vychytrale nebelvírská zelenooká zmije. Tropit si žerty z tohohle blonďáčka ho snad nikdy neomrzí.

O pět minut později

„… a táhli jsme se s tou těžkou bednou až do Astronomický věže… sám víš, kolik to je schodů… a pak tě potkáme… jak sis na nás trapně a podle počkal… i s Minervou jako doprovodem… muselo ti dát hodně práce vzburcovat o půlnoci tu naší nebelvírskou fuchtli… dodnes jsem ti to neodpustil, fakt. Pak jsme si to oba vypili pěkně do dna v Zapovězenym lese… to je pravda. Šlo tam o kejhák… Ale Hagrid neměl chybu, řeknu ti… byl do toho draka tak udělanej… dal mu dokonce jméno – Norbert - a koupil mu plyšového medvěda… to byla silná káva i pro mne. Když se na to dívám zpětně… divím se, že mě z toho neklepla pepka!“ zasmál se Harry zplna hrdla a ohlédl se na svého spolupopíječe. Ten se k jeho údivu bez povšimnutí ustlal hlavou na stole a hlasitě chrápal… „Nakonec jsem zjistil od Charlieho, že se z něj vyklubala dračice - Norberta… jak vidím, stejně nemá cenu ti to tu všechno vykládat…Vy Zmijozelové nemáte poslední dobou nějak výdrž, či co,“ zachmuřil se, pohlédl s omluvou na hostinského a smutně pronesl: „tak to vypadá, že už budeme doopravdy platit!“

S námahou odsypal ze svého měšce hrstku zlaťáků a položil je na bar vedle kasy.

„A co takhle ještě jedna na cestu, do další nohy, nebyla by?“ zeptal se se smutnou nadějí v hlase. Hostinský jen lehce zakroutil hlavou, barchant!

Pak shrábnul peníze do kasy a naznačil, že mu přebytek vrátí, jak se sluší a patří.

„Nechte to být, Tome… drobné si nechte!“ pravil hrdina odevzdaně a vrávoravým krokem se vrátil zpět ke stolu. Postavil se nad svého společníka a šťouchnul do něj prstem… ten jen něco nesrozumitelného zažvatlal o tom, že pokakané plínky sundává doopravdy nerad a spal dál. Pottera popadl záchvat smíchu.


Pomohlo až vícenásobné popleskání po tváři… Zmijozelský princ vystřelil ze židle jak pérko z propisovačky a zmateně zamával rukama.

„No fuj! Hele nech si toho laskavě, ano?“

Černovlasý chlapec k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a vážně pravil… „Neboj… to bude dobré…“ už už chtěl vybuchnout v hurónský smích, ale úsměv mu po chvilce zmateného uvažování zmrzl na tváři… jeho to přeci také v nejbližší době nemine

Starosti otců a manželů skoro vždy převáží nad strašáky z útlého mládí a vytlačí je stranou z podvědomí. Přijdou chvíle, kdy na ně s nostalgií vzpomínáte a neubráníte se hlasitému melancholickému zavzdychání. Občas se jim marně bránil i Harry… popadla ho za pačesy záludná nálada… už se nebál mozkomorů… či svého vlastního strachu… největší větry měl z neskutečně složité přípravy dětské sunarové kašičky, se kterou by měl určitě potíže i mistr lektvarů a nebožtík, Severus Snape. Ale rozhodně se o tom nikomu nebude svěřovat! Zvlášť v tomto stavu. Nakonec se stejně neudržel a všechno vyžvanil. Ale to je jiný příběh.

Měsíční děti, jedno s vlasy barvy novu, druhé úplňku se potácely ke vchodu. Oba odrostlí, ženatí a rozhodně ne bezdětní chlapíci se o sebe opírali, ruce přehozené okolo svých ramen jim dávaly pocit minimální opory a stability. Při chůzi se nevědomky vzájemně zajišťovali samosvorností, takže výsledek byl jakž takž přímočarý.

Po několika minutách už téměř dorazili ke špinavým dveřím vedoucím z lokálu na chladné potemnělé londýnské ulice. Když se za nimi ozvalo hlasité a alarmující odkašlání. Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že se nějaké zakuckání ozvalo, a další minutu zabralo namáhavé otočení se a zašilhání, kdo že to, co že to.

Za nimi stál hospodský Tom a před sebou měl napřaženou ruku, jako by po nich před odchodem něco neodbytného chtěl.

„Ale néé!!!“ zasténal nešťastně Pottřík. A jako by se snažil vrátit si střízlivý rozum a odteď přesvědčivě vyjednávat, protřel si soustředěně kořen nosu a nasadil soustředěný výraz doprovázený soustředěnou pózou.

„Snad byste mohl, ze staré dobré známosti…“

„Tome, ty stará vojno! To nemyslíš vážně, že ne?“ ozvalo se za jeho zády. Harrymu zbývalo jen jediné… rezignovaně se plácnul rukou do čela.

„Oba moc dobře víte, pánové, že to není můj výmysl,“ a kývl k dřevěnému trámu podpírajícímu strop poblíž vchodu, kde visel oficiálně vypadající pergamen obsahující bezpečnostní vyhlášku samotného Ministerstva kouzel.
„Vyhláška 142 Ministerstva kouzel o bezpečnosti používání magie pod vlivem omamných látek… jak jistě více, dle tohoto dokumentu jsem přímo odpovědný za vzniklé škody způsobené zákazníky v nepříčetném stavu, který si navodili v mém podniku,“ vysvětlil hostinský trpělivě. Pán bůh ví, že to neříkal poprvé. „A jsem oprávněn k úkonům, které zamezí případným nepřístojnostem. V případě nehody je toto opatření ohleduplné jak k Vám, tak i k mému podniku. Takže hůlky, pánové. Obě dvě. Jinak budu nucen použít hospodské násilí!“ Sám věděl, že řešení by tu bylo ještě jedno a rozhodně méně drastické. Jenže možnost pronajmout na jednu noc čisté a vkusně zařízené pokoje hostince, které by k ránu byl nucen uklízet od zvratků, v duchu rezolutně zamítl.

*

Zhrzení a uražení bystrozorové se krok za krokem sunuli opuštěným potemnělým Londýnem. Půlnoční deštík skropil dlážděné ulice, takže se v tlumeném pouličním osvětlení matně leskly vlhkostí. Černovlasý opilý dobrodruh se náhle a nečekaně zprostil své pohyblivé opory a klikatým krokem zamířil ke kanálu na kraji chodníku. Zazněl zipový tón otevíraného poklopce a po minutě úspěšného hledání se zjevil i třpytivý tenký proud crčící a rozprskávající se svým koncem o litinový rošt kanálového krytu.

„Cukrouši, jak tak koukám- škyt- tak je vidět, žes dostal šlechtický titul opravdu jen za zásluhy… v krvi šlechtické chování ještě nemáš.“

„Lepší míti prázdný močák, nežli v gatích pěkný močál…“

„A ani poeta z tebe, jak je vidno, nebude, potrhlíku. Hele, sleduj mistra!“ pravil Draco vážně a zaujal dramatickou pózu s levou rukou na srdci a pravou elegantně rozpaženou. Div, že udržel rovnováhu.

„Oči má zelené jak čerstvá žába v láku
A černý vlas mu padá do čela…“

„Ale néééééé!!!“ zaskuhral stále močící Harry. Což ovšem rozjetého a tlemícího se Draca ani v nejmenším nezastavilo a neúprosně dodeklamoval svůj přednes.

„Jen o něm sním, je úžasný,
ten hrdina co zmohl Pána zla!“

Někde nahoře se s třesknutím otevřelo okno a uječený ženský hlas zahulákal do nočního ticha:

„KRETÉNI! DEBILOVÉ! BUĎTE ZTICHA!!!“ ozvěna hysterického výlevu vzteklé důchodkyně v županu a fialových natáčkách ještě chvilku rezonovala Londýnskými ulicemi a až téměř odezněla, byla zakončena šplíchnutím neurčitého obsahu kbelíku na ulici. V další minutě Draco dokázal, že i šlechtici z kouzelného společenství vlastní pestrý slovník mudlovského pokrývače, zedníka a možná i dlaždiče. Všech dohromady. A pak se pozvracel.

K dobru mu ještě musí být připsáno, že se i přese všechno snažil uchovat v tomto ohledu důstojnou tvář a blinkal s elegancí. Se štěstím se dopotácel až ke žlutému kontejneru na tříděný odpad, prostrčil hlavu kulatým otvorem dovnitř a vypustil obsah svého žaludku na plastikové pytle a zmačkané PET lahve.

Harry si zapnul v klidu poklopec a sledoval, jak se Drakovo tělo zmítá u popelnice v žaludečních křečích. Pomalu k němu došel a kamarádsky mu položil ruku na rameno. Když dávivé pazvuky a šplíchání doznělo, soucitně se zeptal: „Budeš dobrej?“

„Ale jo,“ ozvalo se s ozvěnou z kontejneru, „jen kdybych odtud mohl vytáhnout hlavu!“ Zazmatkoval Draco a zuřivě se opět zazmítal ve snaze se uvolnit ze sevření černých pryžových chlopní, které se mu, jak Harry po bližším zkoumání zjistil, zarývaly do krku a za uši.

„Uklidni se Dráčku, na to se musí chytře!“

Začal si šmátrat v kapsách a hledat kamarádovu jedinou záchranu… svou kouzelnickou hůlku. Ale jak se nakonec dopídil, hledal marně. Obě hůlky, jak jeho, tak Dracovu měl v úschově až do zítřejšího rána hostinský z Děravého Kotlíku. Po sdělení nečekané a navíc neradostné novinky Dracovi, že to nezvládne a musí doběhnout pro pomoc, se otočil na obrtlíku a vydal se hledat výchozí bod- dveře do kouzelnického lokálu. Zdálo se mu to jako okamžik, když zběsile zabušil na mudlům skryté dveře, a pak věčnost, když Tom sbelhal schody ze své ložnice k výčepu. Svítil si svou pokroucenou hůlkou na cestu a nevypadal, že by radostí skočil mladému bystrozorovi kolem krku.

*

„Dobrá, dobrá! Už jdu!“ vysoukal ze sebe neochotně, když si vyslechl Harryho nesmyslný příběh. Matlal a patlal páté přes deváté a čtvrté přes osmé.
Ať se Harry snažil sebevíc, přišel mu hostinský „zachránce“ neuvěřitelně natvrdlý a nechápavý. Ve svém stavu ale neuvažoval nad jiným úhlem pohledu.
Nakonec schytal střízlivé zaklínadlo rovnou mezi oči a následně se dobrali všech příčin Harryho povyku. Tomova noční košile se pod úderem dalšího kouzla změnila v teplákovku se čtyřmi proužky a vyrazili. Krapet bloudili, i když se nemilá příhoda stala Dracovi jen pár bloků od Hostince. Jenže Harry si perfektně pamatoval všechny orientační body zpáteční cesty a tak oběhli bloků šest. Když se už blížili k cíli, spatřili, že Dracovi dělá společnost jakási druhá osoba. Její zevnějšek byl pochybný a špinavý, přes ramena měla přehozený rozepnutý umolousaný baloňák a na hlavě černého srolovaného kulicha „ala bezdomovec“. V její tváři spatřili neholené strniště vousů a nos zarudlý od přemíry požívání alkoholu. Muž pochybného původu, stál uvězněnému mladíkovy těsně za dolní částí zad, jednou rukou držel Draca za bok a druhou pěkně pod krkem. A poznali, že pod rozevlátým pláštěm rychle pohybuje pánví. Překupník kuchyňského nádobí to v žádném případě nebyl, ale o jeho četných profesích by se dalo s úspěchem debatovat.

Náhle strnul jako v křeči, zaklonil hlavu a po chvilce labužnicky vydechl uvolněným napětím, které ruku v ruce vždy následuje prožitou rozkoš.

Jakmile ho hostinský a mladý bystrozor spatřili, strnuli… částečně šokem, zděšením, a dokonce i nedůvěrou ke svému zrakovému orgánu.

V tom okamžiku spatřil i on je. Kdo se lekl víc, poznat nebylo. Ale pochybné individuum oba překvapilo svou pohotovou reakcí a bleskurychlým úprkem. Předběhlo by Usaina Bolta i se staženými riflemi. Prostě zmizel dřív, než stačili zareagovat.

S obavou a nedůvěrou se pomalu provinile šunuli k třesoucímu se Dracovi. Nechtěli ho ještě více vylekat, jen poslouchali jeho tlumené vzlyky a spatřili klepající se ruce, jak si poslepu stírají z řitního otvoru vytékající cizí žluklé svinstvo smíšené s jeho vlastní krví.

Když se Harry dotkl jeho ramena, a říkal si, kam se poděla jeho nebelvírská odvaha, Draco zděšením vyjekl. Až po několika okamžicích, když se Harrymu vrátil hlas a dokázal mluvit srozumitelně a jasně, se Draco relativně uklidnil, stále se však třásl jako osika. Hlavu mu hned uvolnili ze zákeřného vězení kontejneru a zabalili ho do vyčarované deky. Nikdo nevěděl, co říct. Situace byla tak neobvyklá, zákeřná a zvracení vyvolávající, že se Harry zmohl jen na chabá slova útěchy: „Bude to dobrý, uvidíš, Draco…“ a objímal třesoucího se kamaráda přes hřejivou přikrývku.

A hostinský Tom jen přitakal: „Jo, bude to dobrý, to mi věřte…“ opět, ale tentokrát nepozorovaně vytáhl svou hůlku a oběma vymazal vzpomínky na posledních pár hodin. Ostatně… ztrátu paměti můžou přičíst i hodně velkému oknu po propité noci.

*

V ruce stiskl dvě zašpuntované lahvičky se stříbřitým mlžným obsahem a nacpal si je do kapsy. V duchu poděkoval nebožtíkovi Albusovi za soukromé lekce v oboru „Práce se vzpomínkami a myšlenkami“ a řekl si i dost podle, že by byla škoda se jich zbavit. Nikdo přeci neví, jak snadno a rychle se může dostat hostinský do problému s Odborem Hygieny Kouzelných Stravovacích Zařízení a dva kontakty mezi bystrozory mohou v případě krize nebezpečí snadno zažehnat…

Oba mladíky se zamlženými pohledy ještě uspal a umístil pro jistotu na nosítka. Následně s nimi dokormidloval zpět do hostince a uložil do dvou z nesčetných a prázdných pokojů pro hosty. Hlavou mu blesklo další sebeobviňující poznání… příště už tyhle dva rovnou ubytuje, za ty problémy a komplikace mu to vážně nestojí.


* * *

1. Kapitola ||

PechNoční Londýn